Vítám Vás na svém blogu, doufám, že se vám tu bude líbit! :)
Nezapomeňte tu nechat hodnocení, nebo komentík ;)
A brzo se zase vraťte ;)
.
.

Název: Vitalové - Portál
Stav: rozepsaná
Počet kapitol: 27
Žánr: fantasy, romance, sci-fi
Číst ZDE! - Po kliknutí sjeďte kurzorem níže!



Název: Vampírská Akademie Jinak - Láska s kapkou krve
Stav: dočasně uzavřená
Počet kapitol: 14
Žánr: fantasy, romance, sci-fi
Inspirace: Vampýrská Akademie
Číst ZDE! - Po kliknutí sjeďte kurzorem níže!


Název: Vampírská Akademie Jinak - Láska s kapkou krve - NIKOLAS
Stav: dočasně uzavřená
Počet kapitol: 14
Žánr: fantasy, romance, sci-fi
Inspirace: Vampýrská Akademie
...................Číst ZDE! - Po kliknutí sjeďte kurzorem níže!

Poslední článek

20. listopadu 2016 v 12:43 | Nikka
Čaute lidi Usmívající se
Nemusíte se bát, tohle není můj poslední článek, ovšem jeto můj poslední článek na tomto blogu,webu.
Vytvořila jsem si nové stránky, kde prezentujisvojí tvorbu.
Tímto bych Vás chtěla pozvat abyste se podívali na můj nový blog a popřípadě ho i sledovali, protože to by mi udělalo opravdu velkou radost.Úžasný


Naviděnou na mém novém blogu. Mrkající
 

Prada

23. září 2016 v 8:13 | Nikka |  Referáty


S. p. A. (starší název Fratelli Prada) je italský módní závod, který založil v Miláně v roce 1913 Mario Prada. V začátcích prodával módní dům pouze luxusní kožené zboží a doplňky.
Značku celosvětově uvedla ve všeobecnou známost až zakladatelova vnučka Miuccia Prada, která zdědila upadající podnik v roce 1978. Miuccia se začala věnovat navrhování módních kolekcí a její manžel Patrizio Bertelli převzal vedení podniku.
VPrada současnosti je Prada považována za jednu z nejvlivnějších společností v módním průmyslu. Vlastní 250 obchodů v 65 zemích světa.











Ob. Č.. 1
Dle mého názoru jsou tyto kabelky až moc předražené. Já chápu, že je to značka, ale přeci jenom…
Všimla jsem si, že se teď hodně nosí kabelky tohoto tipu (viz obrázek č. 1).

Až vyhraju v loterii, tak Prada kabelka bude první, co si koupím, protože pro mě je cenná jako velice starý výtisk knihy.

Romeo a Julie - ČETBA

23. září 2016 v 8:07 | Nikka |  Četba
ROMEO A JULIE
William Shakespeare
O autorovi: Největší anglický dramatik, který výrazně obohatil světové divadlo, významný básník a herec. Narodil se 23. 4. 1564 ve Stratfordu nad Avonou jako syn rukavičkáře. Ve Stratfordu rovněž zemřel 23. 4. 1616. O jeho dětství a mládí máme málo hodnověrných zpráv. Bezpečně víme, že již od roku 1592 byl Shakespeare uznávaným londýnským hercem a dramatikem. Roku 1593 vychází jeho první tištěné dílo Venuše a Adonis. Roku 1597 se úspěšný herec a spisovatel stává podílníkem divadelní společnosti lorda komořího, jež si staví roku 1599 nové divadlo Globe (Zeměkoule). Od roku 1600 vznikají jeho vrcholná díla jako jsou: Julius Caesar, Hamlet, Othello, Král Lear, Jindřich VI., Sen noci svatojánské, Cymbelín, Bouře, … .
Literární druh: drama.
Literární žánr: tragédie.
Kompozice: chronologická.
Obsah: Děj se odehrává v Italském městě Veroně. Již dlouhou dobu tam zuří nepřátelství mezi dvěma mocnými rody: Monteky a Kapulety. Romeo Montek chce vyzkoušet svou odvahu a štěstí a v masce se vloudí na slavnost do domu Kapuletových. Tam pozná mladičkou Julii Kapuletovou. Oba mladí lidé v sobě na první pohled naleznou zalíbení a rozhodnou se žít jeden pro druhého. Protože ale vědí, že rodiče jim svolení k sňatku nedají, rozhodnou se pro tajný sňatek, který vykoná zbožný mnich bratr Vavřinec (Laurencius, Lorenzo), Romeuv zpovědník a dobrý přítel.
Následující den se Romeo se svým přítelem Merkuciem potkají se skupinou Kapuletů v čele s Juliiným bratrancem Tybaldem. Merkucio a Tybald se začnou hádat a po chvíli tasí zbraně. Romeo je chce uklidnit, skočí mezi ně, zadrží Merkuciovu ruku, toho využije Tybald a Merkucia probodne. Když Romeo zjistí, že Merkucio je mrtev, rozzuří se a v souboji Tybalta zabije. Protože kníže předtím veškeré souboje zakázal pod trestem smrti, musel Romeo z Verony uprchnout. Bratr Vavřinec a Juliina chůva byli jediní, kdo znali jejich tajemství.
Starý Kapulet se rozhodl, že Julii provdá, a vybral pro ni ženicha. Byl to hrabě Paris z jednoho z nejvýznamnějších veronských rodů. Když se Julie odmítne za něj provdat, starý Kapulet se rozzlobí a chce ji k sňatku donutit. Co dělat? Julie se opět obrací k Bratru Vavřincovi, který kromě jiného zná i účinky nejrůznějších bylin. Připraví takový nápoj, po kterém Julie usne tak hlubokým spánkem, že ji všichni budou pokládat za mrtvou. Julii pohřbili do rodinné hrobky a Bratr Vavřinec vyslal posla k Romeovi, aby mu vše vylíčil. Městská stráž ale posla zadržela, a tak se Romeo dozvěděl pouze to, že Julie zemřela a byla pohřbena. V noci se Romeo tajně vrací do Verony, a když chce otevřít hrobku, překvapí ho tam hrabě Paris. Střetnou se v souboji a Romeo Parise zabije. Potom otevřel Juliinu hrobku a nad Juliiným tělem se probodl. Za okamžik přichází bratr Vavřinec, ke kterému se doneslo, že na hřbitově se děje něco podivného. Právě přestal účinkovat lektvar a Julie se probudila. Spatřila vedle sebe mrtvého Romea, vzala jeho dýku a vrazila si ji do srdce.
Když se po Veroně roznesly divné zvěsti o tom, co se děje na hřbitově, přiběhli Montekové i Kapuletové, i sám kníže. Když vyslechl všechny zúčastněné, rozhodl se nikoho nepotrestat, protože za svou vzájemnou nenávist byli všichni potrestáni dost. Nad svými mrtvými dětmi podali si Montek a Kapulet ruku k věčnému míru.
Postavy: Montek
- hlavy dvou znepřátelených rodů.
Kapulet
Romeo - Montekův syn.
Julie - Kapuletova dcera.
Merkucio - Romeův Přítel, čestný, věrný, ale za své přátelství zaplatí životem.
Tybalt - synovec pani Kapuletové. Juliin bratranec, nenávidí všechny Monteky včetně Romea. Je vznětlivý, horkokrevný a dokáže bojovat i nečestným způsobem.
Bratr Vavřinec - františkánský mnich. Zná tajemství léčivých bylin i lidských duší, chce mladým lidem pomoci.
Juliina chůva - je obyčejná žena, hlučná, upovídaná a prostořeká. Julii vychovávala už od narození, je pro ni ochotna udělat cokoliv.
Myšlenka díla: Láska může být silnější než dlouholetá nenávist.
Jazykové prostředky: Hra je většinou psána nerýmovaným veršem (tzv. blankvers). Některé promluvy jsou psány v próze, tak hovoří představitelé obyčejných lidí, zejména chůva. Když Romeo a Julie hovoří o své lásce , používají naopak bohatý básnický jazyk (metafory, přirovnání, zvolání, …).
Dobový ohlas: Hru napsal Shakespeare ve věku asi třiceti let. Byla to jedna z jeho prvních velmi úspěšných her, na oblíbenosti neztratila nic ani po čtyřech stech letech.
Ukázka: "… VÉVODA: "Kde jsou ti nepřátelé, Kapulet a Montek?
Tak do vás bije nebe za
Nenávist: zabilo láskou vaše radosti.
Já vaše spory přehlížel a tím ztratil dva příbuzné.
Trest stihl všechny."
KAPULET: "Dej mi svou ruku bratře Monteku - jen to už může tvůj syn
darovat mé dceři k svatbě. …"
Vlastní hodnocení: Nevím jestli jsem všechno pochopila úplně přesně. Hra je přeci jen stará přes 400 let. Líbilo se mi na ní to, že podle Shakespeara mají mladí lidé právo na svůj život podle svých představ, které se nemusí líbit jejich rodičům.

Zdroje informací: Kdo byl kdo, Malý labyrint literatury.
 


Pro vás!

26. srpna 2016 v 22:09 | Nikka
Omlouvám se všem svým čtenářům, že tu věčně nejsem, ovšem práce a škola mi nedvolue sem každý den přidávat příspěvky... Ovšem ohu vám slíbit,že od školního roku se budu více snažit ;) Mimochodem děkuji za návštěvnost, delá mi radost vidět, že sem alespoň jdnou za čas někdo zatoulá a přečte si pár stránek.Líbající

Pro vás

4. dubna 2016 v 6:34 | Nikka |  Směsárna
Dlouho jsem tu zase nebyla, ale dnes ráno jsem se koukala na návštěvnost a komentáře. A jsem strašně moc ráda, že mi sem chodíte a čtete moji práci Rozpačitý

Tak třeba předevčírem :
- jedinečné návštěvy: 60
- všechny návštěvy: 74
- zobrazení stránek: 203

Vážně jsem moc ráda, že to čtete, kdybych nechtěla aby to někdo četl, tak to nechám ležet ladem v pc a nezveřejňuju to... NevinnýRozpačitý

28. kapitola - Sabrina - 6. den

20. ledna 2016 v 12:09 | Nikka |  Vitalové

Sabrina

Prošli jsme dlouhou chodbou až k sálu číslo dvanáct, kde mi Lucas otevřel dveře, a já zalezla do tmy další chodby. Šli jsme asi jen pět kroků, když mě najednou Luk opřel o zeď a začal mě vášnivě líbat. "Měl jsem o tebe strach srdíčko!" řekl mi chvějícím se hlasem.
"Ale nic mi neudělali, jen se mi posmívali…"
"Tím ti taky ublížili, nejradši bych je zavřel do hla…"
"Do hladomorny? To by asi moc nevyšlo, pamatuj, že v tomto světě nejsi víc než obyčejný 'člověk'! Tady nejsi král!"
"Já vím, a štve mě to!" Naštvaně bouchnul pěstí o zeď. Byl rozčílený, cítila jsem to skrz naše pouto. "Chtěl jsem tě ochránit, ale neměl jsem vůbec žádnou šanci s mým postavením…"
Abych ho rozveselila, řekla jsem mu: "Běž na záchod a čekej na mě v mysli, ju?"
Jako souhlas mi dal letmou pusu na rty a téměř poslepu se vydal zpátky ke vnějším dveřím od sálu. Protože jsem nevěděla kudy, nasměroval mě na záchody. Nechápala jsem, proč jsou oddělené záchody pro muže a ženy. Doma máme jediný záchod a tam chodí všichni a to i služky.
Vzhled záchodů mě velmi ohromil, nejen že jich tam bylo asi tak dvacet, ale fungoval na vodu a to není normální! Každopádně jsem si na takový jeden vlezla, a jako když skočím do vody, jsem hupsla Lucasovi do hlavy.
***
"Ukaž mi ty papíry, co ti dal ten divný muž!" ochotně mi je podal do ruky.
Pořádně jsem se koukla na oblečení, jež měli postavy na sobě. Pekelně jsem se soustředila, a když jsem otevřela oči, viděla jsem, jak se Luk zkoumá v tmavých kalhotách a černé košili s vyhrnutými rukávy a porozepnutými knoflíčky u krku. "To všechno jsem vyčetla z toho papíru," mrkla jsem na něj.
Teď jsem narazila na obrázek ženy s červenou pusou, která měla na sobě jemně růžovými kvítky zdobené šaty, pod kterými měla pleťové punčocháče. Vlnité vlasy měla stažené vzadu dozadu, na hlavě měla světlý klobouk s hnědým páskem a na rukou stejně barevné rukavičky.
Soustředila jsem se přesně na tento oděv a o chviličku později jsem ho měla na sobě.
Lucas si mě pobaveně prohlížel, a když jsem se mu dlouze podívala do očí, abych tím ukázala, že už jsem skončila, nadzvedl obočí a řekl větu, za kterou jsem myslela, že ho praštím: "Zlatíčko, co to děláš?"
Jen malou chviličku mi trvalo, než se uklidním a pak jsem teprve řekla: "Když jsem zkoušela, jestli jsou naše polibky pravdivé, nebo ne, došla jsem k závěru, že ano! Určitě se ptáš proč, viď? Když jsem se vrátila z té louky, tak jsem si nejen prořízla ostrou trávou ruku, ale…"
Nestihla jsem doříct, protože jsem v tu chvíli měla svou ruku těsně pod jeho okem, v sevření jeho obou dlaních. "Ufff, naštěstí tu nemáš ani škrábnutí," oddechl si, "nechtěl bych, aby něco poškodilo hebkost tvých dlaní!"
Vytáhla jsem ruku z jeho sevření a pokračovala: "Nejenže jsem se řízla, ale dokonce jsem si tu trávu doma položila na stolek!"
Chvilku mu trvalo, než mu to došlo: "Je mi to jasné, máš geniální nápad! Občas si říkám, proč nevládneš ty ale já," uchechtl se.
***
Vylezla jsem z kabinky a zavřela za sebou dveře. Vyšla jsem rovnou před zrcadlo. Vypadala jsem vážně krásně. Prstem jsem si sáhla na pusu, kde jsem měla červenou barvu, ale ať jsem drbala, jak jsem chtěla, ta jasně červená barva na mých rtech byla srostlá s mou kůží. Nedělala jsem z toho větší vědu a tak jsem skoukla celý svůj vzhled v zrcadle a šla ven. Těsně přede dveřmi, mě ale zastavila mladá dívka: "Hej, od jaký značky máš tu rtěnku, že nejde sundat? Co v tom je? Fixátor? Chemie? Nebo snad magie?" smála se.
"Vlastně, je v tom špetka magie," mrkla jsem na ní.
Dívka se strašně falešně usmála a kývla na rozloučenou, a když se otočila, slyšela jsem, jak si potichu mumlá: "Bylo mi hnedka jasný, že mi to neřekne, Kdo by to taky říkal, Hned by to měl každý…"
Věnovala jsem jí poslední pohled a spěchala za Lucasem.

Na místa jsme si sedli zrovna ve chvíli, kdy to začínalo. S kloboukem jsem se nemohla opřít o rameno a tak jsem si ho položila pod sedačku. "Nejdříve jsou vždycky patnáct minut reklamy, pak teprve začíná film," prozradil mi Lucas a vlípnul mi pusu do vlasů.

27. kapitola - Lucas - 6. den

18. ledna 2016 v 11:17 | Nikka |  Vitalové
pro ty co už četli tento článek: je tu přidaný zbtek kapitolky!!! Mrkající

Šestý den

Lucas

Usedli jsme ke stolu. Dlouhou dobu nikdo nic neříkal a tak jsem se rozhodl říct jak Sabrině, tak i všem okolo, proč jsem potřeboval, aby přijela. Ale mamka mě předběhla: "Dneska máte s Lucasem volno. Zítra časně ráno odjíždíte na východ!"
Sabrina jen přikývla, nic víc. Po chvilce se mě ale v duchu zeptala: "Co budeme dělat po obědě?"
"Mám pro tebe překvápko!"
"Ne, nemám ráda překvápka!" řekla otráveně.
"Tak to neber, jako překvápko, ale jako dárek!"
"Po obědě mám v plánu se Sabrinou výlet na Zemi," oznámil jsem matce už nahlas.
"Jen si to tam užijte děcka a žádný blbosti!"
"Neboj - te," pronesli jsme oba naráz.
Asi tak hodinku poté, co mi slehl oběd jsme vyrazili na cestu. Pomocí stálého portálu jsme se dostali 'na druhou stranu', kde mě jsem ji vzal za ruku a proplétali jsme se ulicemi velkoměsta až ke kinu.
"Co je to kino?" zeptala se mě vážně.

"Něco jako divadlo, jen tam nehrají živý herci," oznámil, "neboj bude se ti to líbit!"

Tady přidávám dopsanou část této kapitolky:

Můžeš si vybrat, na který film půjdeme, jen tě žádám o jedno - cokoliv, jen ne Barbie!"

"A co je to film?"

"Jinými slovy řečeno představení," mrknul jsem na ni.

"Fajn, jak chceš."

Došli jsme před kino a koukali jsme na ceduli, co zrovna dávají. Bylo tam napsáno, že v sále 12 je speciální program, že se bude promítat Císařovna Sissi a že je už jen pár volných vstupů, zbytek prý obsadí škola žáky.

O žádném filmu jsme nic nevěděli, ale o Císařovně Sissi jsem věděl, jako malý jsem se o Zemských dějinách učil, stejně tak jako o těch našich. Ovšem Sabrině jsem o tom neřekl ani slovo. Byl jsem rád, když si vybrala tento film, a tak jsem šel rychle koupit lístky.
Když jsem se vracel, viděl jsem, jak nějací kluci obtěžují Sabrinu. Stáli v polokruhu okolo ní. Sabrina stala s rukama překříženýma na prsou, s hlavou svěšenou, přitisknutá zády ke zdi.

Ve chvíli, kdy jsem to spatřil, jsem okamžitě šel jí na pomoc. Cestou k nim jsem slyšel, jak si z ní utahují a hlasitě se smějí: "Podívej se co to má na sobě! Otrhaná jak bezdomovec! To má určitě hadry po babce z druhý světový! Anebo ze sekáče…"

"Pánové, to by stačilo! Ještě chvíli a nechám vás uvěznit do hladomorny na čtrnáct dní!" zavrčel jsem autoritativně. Nikdo nebude ohrožovat mojí berušku! Chtěl jsem vykročit za Sabrinou a odvést ji od nich dál, ovšem ta parta kluků se otočila mě.

První pěsti jsem se vyhnul, jen díky reflexům, které jsem si zdokonalil léty cvičením šermu. Ze Sabriny jsem cítil zděšení a naprostý strach, ale ne o sebe, nýbrž o mě.

Ovšem druhé ráně, už bych se vyhnout nedokázal, kdyby ji nezastavila cizí ruka. Mohutný svalovitý muž v obleku stál za mnou a s přese mne nataženou rukou odrazil útoky deviantů. "Vypadněte!" zasyčel, jako had a banda za mě vrhla jen poslední jeden zlý pohled a svižně vyšla ven.
"Omlouvám se za nemilé přivítání, ale nyní vítejte v Cinema Staru!" k mému zděšení ten půltunový chlápek promluvil hlasem o dvě oktávy víše, než bych čekal. Podal jsem mu do ruky lístky, kterým odtrhl část a pustil nás dovnitř s reklamou v ruce. To už byla Sabrina natisknutá k mému pravému boku a pažemi pevně obepnutými kolem mého pasu.

26. kapitola - Sabrina - 5.- 6. den

18. ledna 2016 v 10:56 | Nikka |  Vitalové

Pátý až šestý den

Sabrina

To že se mu postavil, přece ještě neznamená, že to musí skončit! A tak jsem se mu zase vyhoupla na boky a dál jsem ho líbala. Oplácel mi polibky čím dál tím hladověji.
Překulil se nade mě a ležel na mě téměř celou svou vahou, bylo to příjemné. Mezi námi přeskakovalo snad milion jisker. Cítila jsem se jako v sedmém nebi.
Začal na mě mluvit a za každým slovem mi dal pusu: "Jsi krásná - dokonalá - úžasná - sedmikráska moje!"
"Ale no tak, ještě bych se začala červenat!" hrála jsem.
"Kvůli pravdě?"
"Ne, kvůli krásnému lhaní!"
"Ty mi nevěříš? No to se mě teda dotklo!" smál se.
"Věřím!" řekla jsem hluboký a čistým hlasem. V tu chvíli, kdy si uvědomil, že to není vtip, orámoval můj obličej dlaněmi a sladce mě políbil.
Nakonec jsem z toho všeho byla tak vyčerpaná, že jsem mu pokojně usnula v náruči.
Probudila jsem se, v jeho náruči, ale na jiném místě, než jsem usnula. S někým mluvil, nerozuměla jsem o čem, jen jsem poznala ženský hlas. Odnášel mě v náručí přes schody, skrz několik dveří a chodeb, až mě nakonec uložil do postele a chtěl odejít. Ovšem já ho zatáhla za rukáv a ospale zabručela: "Nikam nechoď, buď se mnou!"
"Neboj se maličká, jsem u tebe!" pošeptal mi do vlasů a ulehl vedle mě.
Ráno jsem se probudila celá rozcuchaná ve včerejším oblečení v cizí posteli.
To ale zdaleka nebylo to, čeho jsem se lekla! Luk u mě nebyl! Okamžitě jsem mu vlezla do hlavy. "Kde jsi?"
"Povinnosti volali, musel jsem jít, i když přiznávám dost neochotně! Nechtěl jsem tě budit," usmál se.
"To mě radši vzbuď! Bála jsem se, že se ti něco stalo!" stěžovala jsem si. "Promiň, musím jít, někdo klepe" poslala jsem mu vzdušnou pusu a vypadla z jeho hlavy zpět do reality. "Ano, dále!"
"To jsem jenom já," nechápavě jsem se na ní zadívala, "jsem Lucasova matka, těší mě!" podala mi s úsměvem ruku. Oplatila jsem jí pevný stisk a taky se usmála, působí na mě totiž sympaticky. "Tohle jsou tvoje prozatímní komnaty," mrkla na mě.
Rozhlédla jsem se: "Je to tu doopravdy krásné," ocenila jsem malby na stěnách a stropech a celkovou výzdobu interiéru.
"Jsem moc ráda, že se ti tu líbí," pojď, do něčeho tě oblečeme. "Takže copak sis to přivezla?" začala se mi hrabat v kufru, vůbec mi to nevadilo. Byla jsem tak rozespalá a unavená z dlouhé cesty na královský dvůr, že mě ani nenapadlo odporovat.
"Vážně moc jsem vám vděčná za pomoc," děkovala jsem za její pomoc, při výběru a oblíkání oděvu.
"Ale to nestojí za řeč," uchechtla se, " pojď, bude již oběd! Jistě máš hlad."
"Vlastně umírám hlady," uvědomila jsem si a podvědomě si dala ruku na kručící břicho.
Cestou do jídelny jsem se rozhlížela kolem sebe, všechno je tu tak krásné a čisté, až mi z toho šla hlava kolem.
Šli jsme dlouhou chodbou, která by se mi zdála šíleně dlouhá, kdyby na konci ní nestál Luk. Rozeběhla jsem se mu do náruče a vší silou ho objala. Zatočil je mnou ve vzduchu a ještě než mě postavil na zem, už mě vítal polibkem. Ozvalo se zakašlání a já jsem se rychle ve studu odtrhla od Lucase.
"Díky mamko, že jsi mi jí dovedla," usmál se vřele na matku.
Vzal mě za ruku a propletl si se mnou prsty. Společně jsme tak došli do nobl jídelny přesně v čas, když nosili na stůl.

25. kapitola - Lucas - 5. den

18. ledna 2016 v 10:21 | Nikka |  Vitalové
Tak jsem si včera mákla a napsala dvě kapitolky, tak snad se budou líbit Mrkající

Lucas

U oběda jsem se málem udusil radostí, když mi moje láska nadšeně vyprávěla, jak jí rodiče dovolili, aby se mnou jela. Mamka se na mě jen tázavě dívala. Ukončil jsem na chvíli se Sabrinou rozhovor a věnoval jsem se mamce.
Mamka: "Celý oběd jsi úplně mimo a pak se najednou začneš smát, to není normální, určitě jsi unavený, měl by si jít spát!" mrkla na mě.
Já: "Ale ne mami, jen si povídám se Sabrinou," řekl jsem úplně na pohodu.
Mamka: "Jasný… Chápu a cítíš se úplně normálně viď?"
Já: "Ano, nic mi nechybí, jsem spokojený…"
Mamka: "Doktora, hned!" sykla na muže za sebou.
Já: "Na co doktora matko, to že cítím dobře a povídám si se Sabrinou není známka bláznovství! Spojil jsem nás pomocí magie, jsme teď stále spolu," usmál jsem se na ni.
Matka: "Jak si mohl, je to ještě malá holka, nemůže pořádně vědět, co chce! Určitě je zalíbená jen do tvého vzhledu a ty určitě taky… A Až tě omrzí, co budeš dělat? Necháš ji zabít, jak by to udělat tvůj otec - sláva mu - aby ses zbavil toho pouta? Tohle není sranda, jak si mohl být tak nezodpovědný?!"
Já: "Matko, já jí vážně miluju a jsem si stejně tak jistý že jsi moje matka, jako jsem si stejně jistý že bude moje žena. A já poznám, když mi lže, ale nelže mi, když říká, že mě miluje!"
Matka: "Dokaž to! Dokaž že jí tak miluješ a že ona tak miluje tebe, jinak vám nepožehnám!"
Já: "Fajn! Jak ti to mám dokázat?"
Matka: "Musím sama uznat že tomu tak je, tvůj úkol je jen ji milovat, zbytek musí ukázat ona!"
Na to jsem už radši nic neřekl.
Sabrina by měla touto dobou už nasedat do kočáru, tak snad tu bude brzo. Doufám, že se jí cestou nic nestane…
Vlezl jsem jí do mysli. "Lásko?" oslovil jsem jí. " Kde jsi?"
"Za tebou," řekla tiše. Najednou se přede mnou objevila veliká postel s vínovým saténovým povlečením.
"To jsi dokázala sama?" užasl jsem.
"Ne, pomáhali mi skřítci - jasně že sama," usmála se. "Trénovala jsem."
To už jsem nevydržel a otočil jsem se za sebe, stála tam hubená, krásná, mladá dívka v bílých letních šatech. Vlasy měla rozpuštěné a v nepravidelných loknách jí padaly přes ramena až k pasu. Vypadala jako bohyně krásy. Zalapal jsem po dechu. Je dokonalá pomyslil jsem si lepší si nelze přát.
Cítil jsem tetelení vzduchu na těle. Před očima se mi na těle formovalo oblečení. Sabrina mě doslova převlékala očima.
Náhle jsem tam stál v šedých teplákách a bílém tílku, které mě obepínalo.
"Ale, ale…" laškoval jsem.
"No co, líbíš se mi v tom," špitla a vyplázla na mě jazyk.
"Ty mě taky a moc!" vydechl jsem, ani nevím, kdy jsem se tak zadýchal.
Lehl jsem si vedle ní na postel. Soustředil jsem se na její šaty, představoval jsem si, jak bych jí je mohl svléknout a to hned několika způsoby. Když tu se ozvala Sabrina.
"Když mi ty šaty budeš stále vyhrnovat, tak z toho stejně nic nebude, dokavaď to nebudeš dělat rukama… Už jsme v mysli, tak proč mě svlékat myslí?"
Zčervenal jsem, netušil jsem že jí doslova svlékali mé představy. To bych si nedovolil, ne bez jejího souhlasu. "Promiň, já nechtěl, ale když ty mě v těchto šatech tak strašně vzrušuješ!" špitl jsem omluvně. Čekal jsem až se i začne smát, ale žádný smích nepřišel, tak jsem otevřel oči a musel jsem se smát já. Ležela vedle mě, stále na stejném místě, ale v jiném oblečení. Měla na sobě kostým klauna. Políbil jsem ji v její klauní podobě. Umívala se při polibku a vyhoupla se mi na boky, netuším kdy se to stalo, ale znenadání na sobě měla zase ty bílé šaty. Nevím, čím to bylo, jestli tou rychlou změnou oblečení, nebo tím, že je to prostě ona, ale cítil jsem jak mi tvrdne. Chytil jsem ji za boky a položil vedle sebe na postel. "Promiň," řekl jsem jen a tím ukončil i náš polibek.
"Ale no tak," škemrala.
"Nechci to uspěchat!" omlouval jsem se.
"Ale mě to nevadí! Klidně můžeme pokračovat," nasadila pohled smutného štěňátka.
"Tak dobře, ale jenom chvilku!" povolil jsem jí.
"Podle toho, jaká je definice chvilky, může to být minuta nebo taky týden!"

24. kapitola - Sabrina - 5. den

17. ledna 2016 v 22:30 | Nikka |  Vitalové
Prozatím poslední kapitolka, možná něco dalšího sesmolím do konce měsíce... Nevinný

Sabrina

Již od mala jsem si na sebe šila oblečení, a tak když byl Lucas pryč, snažila jsem se touto činností zabavit. Vytáhla jsem si všechny pomůcku: nůžky, jehlu nit a látku.
Vytáhla jsem od mamky z pracovny jakési bílé plátno, z jemného materiálu. Asi na očišťování pacientů. Se vším jsem ji sedla na koberec doprostřed mého pokoje, kde jsem látku rozstříhala, načež jsem to sešila. V pase jsem to převázala stuhou. A výsledek? Jo, jsem s ním spokojená.
Ucítila jsem známé svrbění v hlavě. Abych Luka trošku poškádlila, tak jsem ho částečně pustila do své hlavy, ale ne úplně.
"Sab, je to docela divné být uvězněn v tvém těle - ne, že by se mi to nelíbilo - a vidět tvýma očima, ale mám důležité téma, o kterém si s tebou potřebuji pohovořit."
Cítila jsem, jak se mě snaží stáhnout dovnitř, ale já jsem naschvál odolávala, o to víc se snažil… Důvod jsem měla jediný: milovala jsem, když se tak strašně snaží mě vidět, a když ho pořád "odmítám", tak se snaží o to víc. Pak jsem ho zcela náhle pustila dovnitř. Vtáhl mě do své mysli, jako výr vtáhne pod vodu kus dřeva plujícího po hladině.
Stáli jsme na bílé podlaze, kolem nás byli bílé stěny a nábytek byl bílý, vlastně… nic nemělo jinou barvu, než bílou.
Luk se na mě s naléhavostí tiskl. Já jsem mu jeho polibky, se stejnou naléhavostí opětovala. Tolik mi chyběl, i když jsme se viděli naposledy včera. Přistihla jsem se, jak mu vyhrnuji rukama položenýma na jeho bocích tričko. Také si toho všiml, ale k mému nepochopení se odtáhl. S rozechvělými, stále ještě pootevřenými rty a s očima dokořán jsem se na něj koukala. Zhluboka jsem dýchala. I přesto, že se mi po chvíli podařilo svůj dech uklidnit, tak jsem nedokázala jen tak uklidnit svůj splašený tep srdce.
"Lásko, víš, že bych pokračoval, ale musíme si vážně promluvit."
Hrklo ve mně, představovala jsem si ty nejhorší typy rozchodů.
"Neboj," letmo mě políbil na tvář, "jenom mě chtějí zabít!"
Na jednu stranu mě to uklidnilo, protože se se mnou nechce rozejít, ale na druhou jsem se strašně lekla, protože mi teprve teď došel plný význam jeho slov. Vytřeštila jsem na něj oči. "Ne…" vydechla jsem, na žádná slova jsem se nezmohla.
Luk: "Na východě se lid ucelil v armádu. A už táhnou proti mně, fanatici ztřeštění!"
Já: "A co budeme dělat?"
Luk: "Pojedeme na prázdniny!"
Já: "Nedělej si srandu! Co se děje? Víš, že mě to můžeš říct!"
Luk: "Tak poslouchej, posaď se!"
Já: "Kam?"
Luk: "Jo… promiň," zabrumlal a zhmotnil bílou pohovku, na které jsme se uvelebili. Luk se pohodlně usadil a já mu položila hlavu do klína, natáhla jsem si nohy a slastně vzdychla, když mi pročesával prsty vlasy. Víš, jak jsem ti říkal o tom znečištěném portálu a o tom, jak se mění povaha lidí?" kývla jsem, "mezi těmi "změněnými" je nějaký zrádce, který jim něco našeptal, scelil je a teď táhnou na království."
Já: "A to znamená…?"
Luk: "No, že pojedeme na ty prázdniny!" vykřikl šťastně.

Oznámila jsem tu novinu mamce a tátovi najednou. Mama se tvářila bledě, táta naopak zvědavě. Bral to jako další mou zkušenost v životě.
Mamka: "A jsi si jistá, že tě ochrání? Vždyť jsi ho nikdy neměla ráda!" vymlouvala mi.
Já: "Ježiš mami, Luk je… tak…"
Mamka: "Jo, tak Luk. Neříkáš to tónem, jako vždy, něco se změnilo! … … Ty ho miluješ! Takhle jsem já mluvila o tvém otci!" To mě zaskočilo, nevěděla jsem… Spíše mi nepřišlo, že je mamka tolik schopna milovat. Znovu jsem si přehrála slova v hlavě a zarděla jsem se. Mamka mi zdvihla prsty bradu dívajíc se mi přímo do očí. Otočila se na otce, na nějž se významně podívala, ale jaký pohled mu věnovala, to jsem neviděla. Otec jen pokrčil nezúčastněně rameny. "Nikam nepojedeš!"
Já: "Cože? To ne!!! Proč??? Ne, to nejde! Mami prosím!" zděsila jsem se. V jednom koutku mysli jsem doufala, že si dělá srandu, v druhém jsem doufala, že se to nějak "ukecá", ale ani mě nenapadlo, že nepojedu. Svářelo se ve mně spoustu emocí. Už jsem chtěla něco říct, když začal hovořit táta.
"Ano, můžeš jet!"
Já: "Co, to je zas nějaký váš hloupý žert?"
Táta: "Hele, nebuď drzá, nebo ti to doopravdy zakážu!" byla jsem z toho celá vedle, ale radši jsem už nic neříkala a v pokoji si sbalila si všechny potřebné věci.

23. kapitola - Lucas - 5. den

17. ledna 2016 v 22:26 | Nikka |  Vitalové

Pátý den

Lucas


Z toho, jak jsem jí uzdravil nohu, jsem se strašně vyčerpal. Ale jsem za to rád. Rád ji vidím zdravou a čilou a krásnou a vtipnou a šťastnou.
Hned jak jsem se ráno vzbudil, pospíchal jsem za matkou. Po dovolení vstupu do jejího pokoje jsem okamžitě zamířil k její posteli a nechal jsem se hladit, jako malý kluk. Mamka mi řekla o nových zprávách, které přišly z Východu. Řekla mi úplně všechno a musím říct, že jsem se dozvěděl i to, co jsem slyšet vůbec nechtěl. Hodnou část dopoledne jsem věnoval zařizování.
Byl poměrně chladný den. Ale nefoukalo, pouze bylo pod mrakem. Mohlo být tak na lehkou bundu s dlouhými kalhotami.
V jednu chvíli mě napadlo, jak se má Sabrina. Tolik ji miluji, bože. Smutně jsem si uvědomil, že jí nebudu moct vzít na Zem do kina. Když mi došlo, že bychom mohli přímo část roku bydlet na Zemi. Byl to geniální nápad.
Zrušil jsem většinu věcí a poslal jsem pro Vitala s ojedinělou schopností: chránit.
Měl jsem strašný hlad. Už jsem se těšil na jídlo, když jsem si vzpomněl, že bych se nejprve měl poradit, nebo to alespoň oznámit mojí malé rabelce. Usedl jsem do křesla a snažil jsem se proniknout jí do hlavy.

22. kapitola - Lucas - 4. den

17. ledna 2016 v 22:24 | Nikka |  Vitalové
Tahle kapitolka je extra krátká Nevinný

Lucas


Tak to bylo trapný. Bože já jsem takový hlupák! Naštěstí jsem odvedl řeč k ní.

Nikdy jsem neměl holku, ale jako malý jsem chodil na různá divadelní představení, nebo na Zemi do kina. Jojo, kino. To je něco! Taková obrovitá stěna, na které se mění obraz. Je to, jako živé… A vždy tam je nějaká líbací scéna. Takže jsem se to naučil okoukáním… Ale Sabrina, kde ta se to naučila? Že by ona se svou krásou ještě neměla kluka, to se mi nechce věřit.
V tu chvíli jsem dostal geniální nápad. Pozvu Sabrinu do kina. Ale mělo to háček. Musím odjet na Východ zjistit, co se tam děje. Ach jo! Ale myslím si, že by byla nadšená!

21. kapitola - Sabrina - 4. den

17. ledna 2016 v 22:17 | Nikka |  Vitalové

Čtvrtý den

Sabrina

Vzbudila jsem se možná ráno, možná odpoledne, nevím vzhledem k tomu, že Luk umí měnit počasí. Umí rozsvítit i zhasnout slunce. Otočila jsem hlavu a podívala jsem se na Luka, byl vzhůru a díval se na mě. "Chci něco zkusit." Pronesl rozespalým hlasem. Kývla jsem hlavou. Luk celý ztuhl. Podívala jsem se na něj. Soustředil se. Ucítila jsem, jak mi vibruje poraněná noha. V tu samou chvíli sádra praskla. Udiveně jsem se na ni podívala a nešikovně vytáhla nohu ven. Měla jsem ji tam necelý den, ale i tak noha nechtěla moc poslouchat. Nakonec jsem ji kupodivu zdravou rozhýbala.
"Díky," vysoukala jsem ze sebe. Pak mě napadla jediná věc: "Co za to chceš?"
"Ták já ti vyléčím nohu a ty se mě zeptáš, co za to chci?" zeptal se jakoby trpce. Pak se nad tím zamyslel. Já bych možná i věděl…"
Pochopila jsem jeho narážku. Odhrnula jsem z nás peřinu a posadila jsem se mu na jeho boky. Předklonila jsem se, zapřela se rukama do polštáře vedle jeho hlavy, sklonila jsem hlavu, přičemž mi sklouzly vlasy neposlušné prameny vlasů, které ho pošimrali na tváři. Odhrnul mi je za ucho. Cestou mě polechtal studenými konečky prstů po tváři. Bylo to tak příjemné… Roztáhl prsty, tím otevřel svou dlaň, do které jsem mu položila svou hlavu mírným nakloněním vlevo. Zavřela jsem oči. Užívala jsem si vzájemnou blízkost, ale pořád se mi zdálo, že si nejsme dostatečně blízko. "Jak si přejete Vaše Výsosti!" poškádlila jsem ho. Rychlým pohybem hlavou dolů jsem spojila naše rty. Zdálo se mi, že jsou naše rty stvořeny jedině pro nás dva, protože tak nějak do sebe pasovali.
Luk mi položil ruce na boky. Vypustila jsem volný spokojený vzdech. Hladově jsem mu strčila jazyk do pusy a kroužila jsem s ním v dokonalé souhře s tím jeho. Jeho ruce na mých bokách se přestali pohybovat a stiskly mě až moc pevně. Pak mě najednou nadzvedl a odsunul stranou. Celou dobu se usmíval, položil mě vedle sebe na postel a zhluboka dýchal.
Studovala jsem ho očima po celém těle. Očima jsem se zastavila na jeho bocích, kde se mu zvedali kalhoty. Bože. To jako fakt? Cítila jsem, jak se mi žene červeň do tváří, ale tu předběhl záchvat smíchu. Uslzenýma očima od smíchu jsem se podívala na Luka, který byl červený jako rajče a hned odvrátil hlavu na druhou stranu ode mne. Rukou zašátral po dece, kterou si vyhrnul až přes hlavu. Rychlým tahem jsem ho zbavila deky. Rukou jsem mu pohladila tvář a otočila si ji k sobě. "Víš, já…" začal, "No prostě nestává se mi každý den, aby na mě rajtovala tak pěkná holka." Zdálo se mi, že už červenější být nemůže, ale mýlila jsem se.
"Jo, a jak často teda?" zeptala jsem se. Nenápadně jsem tak chtěla zjistit, jestli měl i jinou holku než mě. Podíval se mi do očí, ale nic neříkal. "Nikdy? Vážně? Ty… ty kecáš, že jo?" Cítila jsem, že mám pravdu. Potvrdil mi to mírným zavrtěním hlavy. Chudáček malý, teď asi obdržel velkou srážku ega. Za jeho upřímnost jsem ho políbila tentokrát jemně a něžně. "Jsi roztomilý, když se červenáš! A nemusíš se stydět, já taky kluka nikdy neměla."
"Počkej, ty mi chceš říct, že to cos mi tady právě předvedla, ses naučila podle návodu v nějaké staré kronice, kterou vlastní tvůj táta v knihovně?" zeptal se se smíchem.
"Na to bych se tě mohla zeptat taky!" pak jsme se rozesmáli oba dva.

20. kapitola - Sabrina - 3. den

17. ledna 2016 v 22:03 | Nikka |  Vitalové

Sabrina

…výsledek mě překvapil. Na mé ruce se skvěla řezná rána a v ruce jsem držela kus trávy, kterou jsem položila na stolek. Znovu jsem obrátila pozornost k dlani. Malá ranka se začala pomalu zacelovat. Byla jsem z toho hodně rozrušená, ale zároveň unavená. Nechala jsem znovu klesnout hlavu na polštář a v minutě jsem usnula.
V tu chvíli jsem se cítila, jakoby v něčí náruči. Otevřela jsem oči a spatřila Luka, jak se na mě pobaveně dívá. "Jsem unavená!" pověděla jsem mu, ale v tu chvíli jsem si uvědomila, že neříkám pravdu. Doopravdy nevím, kde se ve mně vzalo tolika energie, ale unavená jsem nebyla. Stejně jsem zavřela oči a přitulila se k němu. V tu chvíli jsem ležela na něčem měkkém. Znovu jsem otevřela oči a zadívala se do jeho hřejivě zelených očí. Rozhlédla jsem se kolem. Když jsem si uvědomila, kde jsme, zrudla jsem a už ze zvyku dala hlavu dolů, aby nespatřil mé ruměnce.

Prsty mi zvedl hlavu a políbil mě letmo přes má rozechvělá ústa. "Miluju tě!" pošeptal mi. Nezmohla jsem se na odpověď. Tak moc jsem mu chtěla říci, že já jeho miluji víc, ale cítila jsem se jako by mi někdo zavázal jazyk. Tak mocná ta jeho dvě slůvka byla. Otočila jsem se k němu zády na pravý bok a přetáhla jsem přes sebe deku. Pohodlně jsem si položila nohu se sádrou. Pak jsem zašátrala rukou za sebou. Nahmatala jsem jeho hruď. Po chvilce jsem nahmatala i jeho levou ruku, kterou jsem stáhla k sobě a přetáhla si ji přes břicho. Pochopil a přisunul se ke mně blíž. Ale pořád mi nebyl dostatečně blízko, tak jsem se k němu úplně nalepila. Luk souhlasně zamručel. Najednou zhasla obloha, takže byla tma. A pak se stalo to, že mě opustila energie a já usnula v Lukasově objetí.

19. kapitola - Lucas - 3. den

17. ledna 2016 v 21:31 | Nikka |  Vitalové

Lucas

Bože, ta je tak paličatá! To nemohla udělat třeba… třeba si ustříhat kus vlasu, nebo něco méně šíleného? Ale v něčem má pravdu, je to skutečné nebo jen fikce?
Oknem z vozu jsem pomalu začínal poznávat krajinu poblíž královského dvora.
Doopravdy mě mrzí, že jsem nemohl vzít Sab sebou, ale musím se vyvarovat pomluvám. Všichni víme, jaké jsou především staré ženy. Když neví, co dělat tak drbou.
Chtěl bych se Sabrinou být, i kdyby to mělo znamenat, že abdikuji. Ale představa, že bych měl dát své království do rukou někoho jiného, se mi nelíbila. V našem světě jsou kontinenty královská panství. Já vládnu zemi, které se na Zemi říká Austrálie.
Z úvah mě vytrhlo poklepání na rameno. Otočil jsem hlavu a spatřil rozzářenou tvář své matky. "No ahoj, ty můj malý chlapečku!" Tak nějak už jsem si zvykl, že mě máma bere, jako šestiletého kluka. Ale no co, každá matka ukazuje lásku k dítěti jinak. Jediná chvíle, kdy mě bere vážně, je když se bavíme o politice a podobně. "Tak co, jaká je? A proč si se vrátil tak brzo?" vyzvídala hned. Mamka je pro mě něco jako… asi jako mamka a zároveň nejlepší kamarád, kterému mohu bez ostychu všechno říct.
"Je přesně taková, jak jsem si ji představoval. Zbytek ti řeknu až u jídla, mám hlad jako vlk!" S kručícím žaludkem jsem vylezl z vozu. Mé jediné zavazadlo vzal sluha, ale já jsem ho v čas zastavil. "Děkuji, ale myslím, že to zvládnu. Mám vlastní ruce!" Nemám rád, když za mě někdo dělá práci, kterou sám zvládnu. Sice jsem král, ale jedna hodnost přece neříká, že jsem něco víc, než taky člověk.
"Ale to je v pořádku, já vám to klidně vezmu!" nabídl se znovu.
"Ne, to je v pořádku! Mami za jak dlouho je oběd?"
"Asi za tři minuty přijel jsi jen tak, tak."
"Povězte," obrátil jsem se na sluhu, "máte děti?" Muž se zatvářil zděšeně, pak svěsil ramena a ukázal tři prsty. "No," pokračoval jsem, "tak to si vezměte na týden placenou dovolenou!"
Muž se mi poklonil a klesl na kolena. Rukou jsem mu pokynul, aby vstal. Sluha se otočil na mou matku a řekl: "Dobře jste ho vychovala, jednou z něj bude dobrý král. Dovolenou s rodinou by mi váš nebožtík manžel - sláva mu - nedovolil." Ještě jednou se poklonil a odcházel pryč.
"To bylo od tebe pěkné, ale nesmíš být stále tak měkký!" upozornila mě matka.
"Jistě, chápu. Nechci být tvrdý, ale nesmím být měkký! Hmm kdo se v tom má vyznat? A vůbec, je zbytečné, aby tu byl, když tu nebudu já!" dokončil jsem a vcházel do jídelního sálu.
Pustil jsem se hned do jídla a ulevil tak kručícímu žaludku. Mamka se mě hned začala ptát: "Tak povídej synu o ní, chci vědět všechno!"
"Tak se ptej," vybídl jsem ji.
Mamka: "Tak dobře… Jak vypadá?"
Já: "Je krásná, nebo aspoň mě se líbí!"
Mamka: "Kolik jí je let?"
Já: "Skoro sedmnáct"
Mamka: " Jak je vysoká?"
Já: "Asi o hlavu a půl menší jak já."
Mamka ztížila otázky: " Jak se s ní cítíš?"
Já: "Já… Nevím… Když jsem s ní, cítím se smyslně, šťastně, přirozeně. Ale když s ní nejsem… je to, jakoby ze mě někdo vytrhl část mého já." Přiznal jsem a začervenal jsem se. Všichni u stolu se na mě dívali, tak jsem sklopil zrak a vložil si do úst vidličkou pořádný kus masa.
Mamka: "A co k ní cítíš?"
Já: "Miluji jí!"
Mamka: "Pane jo, nevím, kdy se to stalo, ale můj syn vyrostl!"
Já: "No to sis všimla brzo! No každopádně, jsem asi přišel na to, proč se lidé na východě bouří. Proto jsem také přijel tak brzo, neočekávaně."
Mamka: "Jo? A jaký je tedy důvod?"
Já: "Myslím, že je tam znečištěný portál…"
Mamka: "Ale to se přece stalo už dávno a mělo by to dalekosáhlejší dopad kdyby…"
Já: "Kdyby co?
Mamka: "S tím si nedělej starosti!"
Já: "No to teda budu. Sakra já jsem král a mám pořádnou mezeru v historii svého lidu a země. Proč mi nikdo nechce říct, co se stalo? Ani táta - sláva mu - mi to nechtěl říct."
Mamka: "Ale no tak, Lucasi nerozčiluj se, já ti to řeknu, když mi dáš královský rozkaz!"
Já: "Proč rozkaz? To mi to prostě nemůžeš říci?"
Mamka: "Ne nemohu, je to přísně střežená informace!"
Já: "No dobře, tak mi to povíš v mých komnatách!"

O chvíli později jsem otevřel dveře klepající mamce do mého pokoje. Sedli jsme si spolu na postel a já se stočil do klubíčka do její náruče. Mamka mě hladila rukou po vlasech. Takhle to děláme už od mala každý večer. Tyhle večery si náležitě užívám. Její ruce se ale v žádném případě nemohou rovnat Sabrininým nenechavým prstíkům. "Byla jednou jedna dívka. A ta neměla žádné magické schopnosti. Jednoho dne týden poté, co oslavila jednadvacáté narozeniny, se doslechla, že na jihozápadě se lid bouří. Vznikají tam nepokoje a lidé se zabíjejí. Doslechla se také, že to všechno zavinil znečištěný portál. Chtěla na vlastní kůži pocítit, jak se dokážou její pocity změnit. Odjela bez rozloučení, a když dorazila k portálu, tak zjistila, že na ni vliv špinavého portálu nefunguje. Dokonce jím chtěla projít. Ale když k němu vztáhla ruku, tak se její magické schopnosti probudili a ona portál vyčistila. Na světě může žít pouze jedna dívka s těmito schopnostmi. Proto je to tak utajovaná informace!"
Já: "Myslíš, že by to mohla být Sabrina?"
Mamka: "Na to ti řeknu dvě věci; za prvé: ano, myslím si to, za druhé: vezmi ji sebou na východ."
Já: "Mami, myslíš, že bys mohla napsat dopis a poslat to Sabrinině mamce?" Přikývla. "A mohla bys tam někam přihodit, že je to královský rozkaz?" Znovu přikývla. Pak se zvedla, naposledy mě pohladila a dala mi pusu na čelo. Odešla a zavřela za sebou dveře.
Pohodlně jsem se natáhl i v oblečení na mou prostornou postel s nebesy. Zavřel jsem oči. Byl jsem v domnění, že si Sab zase vytvořila kolem mysli neprostupnou bariéru, tak jsem naráz vší silou zatlačil, ale bylo to, jako bych se prudce opřel o stěnu z papíru. Hned jsem se vzpamatoval a vytvořil jsem lesní palouk.

18. kapitola - Sabrina - 3. den

17. ledna 2016 v 21:10 | Nikka |  Vitalové

Sabrina

K jeho vlastní smůle jsem vždy poznala, když mi neříká pravdu, ale teď k jeho štěstí mi pravdu říkal. Uvědomila jsem si, jak moc ho miluju, a tak jsem mu na to odpověděla: "To já tebe taky, vždyť to víš!" Tak fajn, usmíření máme za sebou a můžeme přejít k otázkám: "Lucu, něco se stalo a já nevím, co to bylo!"
"Sab, jsi v pořádku?" líbilo se mi, jak si moje jméno taky zkrátil. "Tak mluv!" jeho hlas zněl moc vystrašeně. Snažila jsem se ho uklidnit.
"Stalo, v minulém čase! To, jak jsme procházeli tím portálem před tím, než jsem omdlela. Bylo to divné, ale zároveň vzrušující.
"Myslím si, že moje magie je asi portálová. Myslím, že dokážu vyčarovat portál!" řekla jsem nadšeně.
Luk však tak moc nadšený nebyl. "Víš, já jsem z tebe ale necítil stejnou magii, jako z toho němého Vitala. Cítil jsem spíše něco, jako čistotu. Já vím, zní to divně, ale já… já jen říkám, co jsem cítil!" s jeho slovy ve mně kleslo vzrušení z toho, že jsem nabyla nové schopnosti. Jak se zdá, tak žádné nemám.
Lucas vycítil mojí náladu, tak navrhl: "Myslím, že s těmi našimi myslemi dokážu něco ještě lepšího. Kde bys právě teď chtěla být se mnou?" mou myslí mi projeli obrázky: postel, rozkvetlá louka, jeho pokoj, který nevím, jak vypadá, a lesní palouk. Vše v tomto pořadí.
Lucas zas nabyl své téměř ztracené ego: "Postel bych nechal na později, můj pokoj nechám raději v tajnosti, ale vyber si mezi loukou a lesem."
"Louka zní pohodlněji!" ujistila jsem ho.
"Dobře, tak se na ni soustřeď!" poslechla jsem ho a soustředila se na louku. Po chvíli jsem na břichu cítila jeho paže, jak mě objaly kolem pasu. Otočila jsem se k němu a natáhla se pro polibek. On se ale odtáhl, pustil mě a odstoupil ode mě.
"Ty jsi vážně pochybovala o mé lásce k tobě?" zeptal se mě ublíženě.
"Byla jsem rozčílená zmatená a zklamaná. Neuvažovala jsem racionálně. Nakonec jsem sama sobě nakecala, že mě nechceš a že sis ze mě dělal srandu," Přiznala jsem.
"To bych nikdy neudělal!" ospravedlnil se, i když nemusel.
"To už vím," ujistila jsem ho a hrála si s jeho spodním lemem od trička.
Na louce jsme se usadili do rozkvetlého kvítí.
"Cítím se dotčen," stěžoval si.
"Na mě to nehraj, já poznám, když mi lžeš!" zpražila jsem ho přísným pohledem.
"Já ví, to byl jenom takový vtip," objasnil mi.
"Aha… promiň. Tak trochu jsem to nepochopila." Cítila jsem se trapně.
"To je v pohodě, ujistil mě," asi se cítil provinile, tak mě uklidňoval. Přitáhl si mě k sobě. Položila jsem mu svou hlavu na jeho příjemně teplou hruď. Lucas zvedl ruku a začal mě lískat ve vlasech. Spokojeně jsem zapředla. To ho nabudilo a šimral mě vzadu na krku. Hrozilo, že pod jeho doteky roztaju. Dlaní jsem mu obkreslovala seshora dolů linii jeho pevného těla. Leželi jsme tak dlouho. Minuty? Hodiny? Dny? Nevím, ale bylo to příjemné. Nic jsme neříkali a jen jsme si užívali vzájemnou blízkost.
Najednou mě něco šíleného napadlo. "Lucu?"
"Jo Sab?" zeptal se a nepřestával mě vískat ve vlasech. Líbilo se mi, jak zkrátil moje jméno, stejně jako já to jeho.
"Víš, něco mě napadlo, ale je to, jak by řekla mamka, dost nezodpovědné." Oznámila jsem mu a naschvál jsem ho napínala tak, že jsem si v hlavě tuhle myšlenku blokovala.
"Jo? A co to je?" zeptal se nedočkavě.
"No… Já nevím, co s e stane, když se zraním tady v hlavě. Co myslíš, budu mít zranění i v normálním životě?" zeptala jsem se ho nejistě. Ruka na mé hlavě se nastavila. Chvíli mlčel, věděla jsem, že o tom přemýšlí.
"Ale ode mě ti žádné nebezpečí nehrozí!" ujistil mě, protože to špatně pochopil.
"Já nemyslela, že mi chceš ublížit, ale to, když se mi tu náhodou něco stane, tak jestli zranění uvidí třeba moje mamka, nebo jestli zůstane jen v mé hlavě," upřesnila jsem, "pomůžeš mi na to přijít?"
"Ach tááák, ty po mě chceš, abych ti ublížil. Protože jestli to fakt chceš, tak to je jediná věc, kterou pro tebe neudělám!" začal hned protestovat.
"Ale no tak Lucu, vždyť toho po tobě tolik chtít nebudu, neboj. Jenom by mi stačilo, kdyby si mi pomohl vyčarovat nožík…"
"Tak s tím nepočítej, to je moc riskantní!"
"Život je risk!"
"Ne Sab, prostě ti tohle neudělám! Jestli to opravdu chceš vědět, tak to udělám na sobě, ale ty…" když jsem si uvědomila, co říká, okamžitě jsem to zamítla.
"NE!!!" vykřikla jsem, "ty ne! Byl to můj nápad a nechci, aby sis ublížil!"
"Uvědomuješ si prosím tě, že tohle nikam nevede?" dotázal se mě, "Ty to nechceš udělat mě a já to rozhodně tobě dělat nebudu!" zakončil.
"Fajn, jak chceš! Jen jsem se chtěla ujistit, že naše polibky, anebo cokoliv jiného, je skutečné. A ne jen výtvor mé fantazie!" Řekla jsem a prudce se posadila. Uchopila jsem do ruky trs trávy a rychle jsem po něm přejela prsty. Ucítila jsem očekávané štípnutí pod prostředníčkem. Vyjekla jsem bolestí.
"Co, co je?" zeptal se Lucas vyplašeně.
"Nic!" odpověděla jsem rychle.
"Nelži! Tys to udělala, že jo?" kývla jsem, "proč?"
"Chci na to přijít!" odpověděla jsem a rychle jsem si postavila kolem své mysli mentální zeď. Krásná louka i s Lucasem zmizela a já se ocitla opět ve svém pokoji s polštářem v ruce. Zadívala jsem se na svou dlaň a výsledek mě překvapil.

17. kapitola - Lucas - 3.den

17. ledna 2016 v 20:59 | Nikka |  Vitalové

Lucas

Její slova mi vyryla díru do srdce. Chtěl jsem jí to alespoň vysvětlit, ale nedala mi žádnou možnost. Při obědě se na mě ani nepodívala, jen se se mnou formálně rozloučila a více se mi nevěnovala. Dokonce přede mnou blokovala svou mysl. Bylo to, jakoby ode mne odtrhla velkou mou část.
Když jsem balil své téměř nevybalené věci, posadil jsem se ke stolu a napsal jsem jí dopis.
"Ahoj maličká,
Prosím, měj mysl otevřenou!" <3
Napsal jsem to tak, aby to nikdo jiný, kromě ní nepochopil. Dopis jsem vložil do obálky, na kterou jsem tučným písmem napsal její jméno a radši jsem ho třikrát podtrhl. Již nadepsanou obálku jsem nechal ležet na stole a nechal jsem tam také kytičku pomněnek, o nichž vím, že je mám ráda. Ozvalo se zaklepání na dveře a dovnitř vešel malý mužík, který mě předevčírem tak parádně opil jednou sklenkou. Rychle a nenápadně za sebou zavřel dveře a vytáhl z pod Rondonu (oblek na vaření) láhev Whisky a jednoduše mi ji vložil do mého jediného zavazadla. Vysekl mi parádní poklonu a já se znovu podivil nad jeho pružností. "Král, nekrál," pronesl, "pití je dobré na pročištění hlavy. Bolavé srdce zapomene, pouze když zapomene mysl!"
"Děkuji," pronesl jsem s hraným vděkem, ale byl jsem pevně rozhodnutý, že se toho pití ani nedotknu. Sám jsem si to zavinil, sám si ti odnesu. Mužík trpasličí velikosti se se mnou rozloučil.
Naposledy jsem se ohlédl za jejím sídlem a nasedla jsem do vozu taženého dvěma koňmi. Ignoroval jsem hraběnku Konstanc, která se rozhodla, že pojede se mnou. Pouze jsem poprosil kočího, ať přidá. Kočí se na mě soucitně usmál a dál se věnoval řízení. Ve voze jsem se pohodlně usadil, nohu jsem si natáhl na protější stěnu a přemýšlel jsem. Myslí jsem stále narážel na tu její. Měla kolem ní vysoké nezdolatelné hradby. "No tak, zlato. Zvedni to!" dělal jsem si srandu z lidí na Zemi. Ti to mají jednodušší. Zatímco my jsme podle Zemské kultury zhruba někde v raném středověku, tak lidé už jsou v novověku. Závidím jim jejich komunikační technologie. Přemýšlel jsem již dřív, že si ze Země donesu telefon, abych se mohl domluvit s rodinou, ale když jsem se dozvěděl, že k jeho fungování je potřeba elektrika, tu sice máme, ale je to složité a máme jen omezené množství, tak jsem to zamítl. "Telefonoval" jsem Sabrině aspoň v mysli, ale ona si stále udržovala kolem své mysli pevnou hradbu.
Tlačil jsem na její mysl a tlačil. Po třiceti minutách se moje snaha dočkala výsledku. Plně jsem se protlačil skrz její zábrany. "Díky bohu, lásko. Už jsem se bál, že mě zavrhneš nadobro!" postěžoval jsem si.
"Kdybys neodjel, tak tuhle konverzaci nevedeme!" připomněla mi drsně. Pocítil jsem, jak si zase staví zábrany.
"Moc dlouho jsem čekal, až otevřeš svou mysl na to, abych tě teď nechal, aby sis jí zase zablokovala! Četla jsi můj dopis?" zeptal jsem se nadějně.
Trošku pookřála: "Ach ano, děkuji za květiny." Dlouho mlčela. "Vrátíš se někdy?" zeptala se hlasem dokonale maskovaným emoce.
"Ano! Pochybovala jsi snad?" zeptal jsem se šokovaně. Tohle jsem opravdu ani v nejmenším nečekal.
"Popravdě, na chvíli ano," svěřila se mi.

"Miluji tě," ujistil jsem ji, "to znamená, že bych se pro tebe vrátil klidně i do pekla!"

16. kapitola - Sabrina - 3. den

17. ledna 2016 v 20:44 | Nikka |  Vitalové
Tak o dlouhé době přidávám další kapitolku Vitalů, doufám, že se Vám bude líbit Mrkající

Třetí den

Sabrina

Vzbudily mě sluneční paprsky, které se draly oknem do mého pokoje. Rozhlédla jsem se po pokoji. Na stole jsem měla sklenku s horkým mlékem a perníček.
Vylezla jsem z postele, navlékla jsem na sebe slušné oblečení a snědla jsem si tu výbornou pochoutku, kterou nevím kdo, mi připravil do pokoje. Udělala jsem si svou každodenní ranní hygienu a vyrazila jsem ven z pokoje. Cestou jsem se podívala na hodiny a uvědomila si, že je půl dne za námi, za chvíli bude poledne a oběd. Ploužila jsem se chodbou. Vůbec jsem nevnímala, okolí, až do chvíle, kdy jsem narazila do mamky. "Dobré dopoledne, mami," pozdravila jsem ji s úsměvem.
"Dobré ráno zlato, promluvíme si u mě v pokoji!" řekla přísně. Následovala jsem ji do pokoje, kde jsem si sedla vedle ní na postel, ze stany jsem ji objala a položila jsem si hlavu na její rameno. Položila mi ruku kolem ramen a hladila mě po něm. "Zlato, teď mě poslouchej! Král Lucas mi nabídl, abych tě pustila s ním, protože odjíždí již dnes. Že prý by ses mohla podívat, jak to na královském dvoře chodí. Ale já naštěstí vím, co si o něm myslíš, tak jsem jeho nabídku odmítla," vysvětlovala mamka a mě jakoby se zastavil čas. Mamka pořád něco říkala, ale já jsem ji nevnímala. Ale moje pocity k němu se změnili, tak jak si může být jistá, že ho nesnáším. Nemohla jsem jí v tom odporovat, na to jsem se jí moc bála, tak jsem dále hrála poslušnou dcerušku. Celý den jsem se belhala, jako tělo bez duše, ale nikdo mi od mého trápení nemohl pomoci.
"Za deset minut za stájemi!" poslal mi Lucas myšlenku. Po celém dni konečně dobrá správa. Už jsem si dokonce myslela, že odjede bez rozloučení. Obohopsala jsem stáje a posadila jsem se na zem. Čekala jsem ani ne pět minut a Lucas dorazil. Jen, co dorazil, natáhl se ke mně a hladově mě políbil. Odtrhly jsme se od sebe, abychom popadli dech. Objala jsem ho kolem pasu a zabořila jsem mu nos do krku.
"Neodjížděj!" vymlouvala jsem mu a vytryskli mi slzy.
"No tak, maličká, neplakej!" uklidňoval mě.
"To není fér!" plakala dál. Mě to trhalo srdce. Nechci, aby kvůli mně plakala.
"Lásko, neplač," utišoval můj brekot.
"Já nechci, abys odjel!" svěřila jsem se mu a rovnala jsem mu tričko, které jsem mu celé pomačkala.
"Věř mi, že já taky ne a hlavně ne bez tebe, ale tvoje mamka mi řekla víc, jak jasně že prostě nepojedeš!"
"Tak dej královský rozkaz!" navrhla jsem mu zoufale.
"To, ale nejde!" třemi slovy zničil veškerou moji naději.
Odstoupila jsem od něj. "Proč by to nešlo?" zeptala jsem se ho nevěřícně, přece mi slíbil, že dá klidně královský rozkaz, abych jela s ním.
"Zamyslel jsem se nad tím, a došel jsem k názoru, co by na to řekl můj lid. Titulky plakátů by zněli: 'král si na královský rozkaz dovezl z odpočinkové dovolené mladou dívku, doopravdy to byl odpočinek nebo v tom bylo něco víc? Dočtete se pouze v našich novinách!' Myslíš, že to by byla dobrá pověst pro nového krále?" zeptal se mě zoufale a já jsem poznala, že by mě nejradši s sebou stejně vzal.
Ale stále jsem byla moc naštvaná z toho, že odjíždí beze mě, tak jsem mu na to řekla: "Jistě, Vaše Výsosti. Vaše pověst je důležitější, než láska, tedy pokud to láska z vaší strany vůbec byla!" na to jsem se otočila na berlích a odhopsala jsem od něj pryč.
"Nejen, že byla, ale stále je!"

Novinky

14. ledna 2016 v 14:21 | Nikka
No, už jsem tu dlouho nebyla...
všem se omloubám, ale to víte,mám svoje povinnosti a tak nemůžete očekávat, že tu budu pořád...
Chtěla bych zase rozjet blog. Říkala jsem si, že když se i moje oblíbená blogerka vrátila a tvoří,tak proč bych nemohla i já... :D
jen, nevim, co psát tak kdybyste mi do komentáře, nebo klidněna fb nebo tak napsali, co bych mohla tvořit, tak bych byla moc ráda Nevinný
Každopádně jsem se rozhodla přidávat další kapitoly Vitalů, tak doufám, že se budou líbit Mrkající


15. kapitola - Lucas - 2. den

26. dubna 2015 v 0:00 | Nikka |  Vitalové

Lucas

Ignorovala mou poslední větu a zeptala se mě na něco, co jsem právě od ní nečekal: "Spojíš naše myšlenky?" nedočkavost v jejím hlase mě zasáhla příjemně u srdce. Myslel jsem, že si bude chtít své soukromí nechat pro sebe a ne mi ho hned na místě předat.
"To bych rád, ale tvoje soukromí již nebude tvým soukromím a moje soukromí již nebude mým soukromím!" O moje soukromí mi nešlo, to bych jí předal klidně až do podrobností, jako je třeba, kde mám u sebe v komnatě schovaný velice osobní věci před komornýma atd.
"O moje soukromí nejde," vyhrkla, "jde o tvoje!"
"Tak pokud se bojíš o mé soukromí, tak to tě mohu ujistit, že mi to nevadí! Opravdu to tak chceš? Víš o tom, že už to nelze zvrátit!" ujišťoval jsem se.
"Ano,"
"Tak dobrá," řekl jsem, "teď mi dej polibek, prosím!" potřeboval jsem kontakt s jejím tělem, abych spojil naše mysli správně.
"O to už nikdy nepros! Prostě si ho vezmi!" nakázala mi sladce.
"Kdybys věděla, co se mnou ta slova dělají, ty moje malá Rebelko!" upozornil jsem ji.
"No, to ostatně brzo zjistím," ukončila naše povídání polibkem. Soustředil jsem se na magii i na naše spojené rty. Myslí jsem našel tu její mysl a snažil jsem se uchytit tok jejích myšlenek, když se mi to povedlo, vytvořil jsem si s ní v hlavě pomyslné pouto. Musel jsem na chvíli polibek přerušit, čímž jsem si vysloužil její nesouhlasné zamručení. Nepřerušil bych ho, ale zasáhla mě její síla emocí. Bylo to jako rána bleskem, ale takovou ránu bych si klidně zopakoval. Už od začátku jsem věděl, že je na svůj věk velice vyspělá, ale cítit to ve své hlavě, je něco zcela jiného.
Natáhl jsem se zpátky k ní a chtěl jsem si pro sebe ukrást další polibek, ale v tu chvíli jsem se zarazil. "Co máš za magické schopnosti ty? Z tebe cítím pouze čistotu, ale to nevím, co znamená!" optal jsem se jí.
V tu chvíli posmutněla a svěsila hlavu. Proklínal jsem sám sebe, že jsem něco takového vůbec vypustil z úst, když jsem uviděl její reakci na má slova. "Víš…" začala, já žádné nemám, nebo jsem na ně ještě nepřišla!" To bylo divné, Vitalové nalézají své schopnosti okolo desátého roku života, tak to by o nich už dávno musela vědět. Ještě se nenašel jediný Vital, který by žádnou schopnost neměl.
"Neboj, já tě chci i bez schopností," ujistil jsem ji a vlepil jí pusu do vlasů. Odlepil jsem svou tvář od její hlavy právě včas, protože dovnitř vešel doktor a zasádroval jí nohu speciální sádrou, se kterou se může koupat. Doktor jí dal ještě berle, které si hned vsunula do podpaží a odskákala z ordinace. Následoval jsem jí ven.
"No to je dost, že už jdeš!" obořila se hned ve dveřích na ni "generálka". Nijak jsem to nekomentoval, abych nevzbudil podezření u jejích rodičů.
Pouze jsem jí v duchu řekl: "To dáš!"
"Ještě, aby ne. Vždyť jsem její dcera!" oznámila mi myšlenkou moje silná holka.
Vyšli jsme před nemocnici a všichni jsme se zděsily. My Vitalové, jsme všichni viděli portál zřetelně, ale pro lidi je to pouze něco, co vypadá jako tetelení vzduchu. Jenže nějaké malé hodně všímavé dítě si toho portálu všimlo a snažilo se jím projít, a tak skrz něj probíhalo, jako nějakou dírou v plotě sem a tam. Bohužel portál zašpinilo "nemagictvím". Sabriny otec rychle zareagoval, doběhl k dítěti a "domluvil" mu, aby zapomnělo. Dítě se otočilo a utíkalo neznámo kam.
Sabrina se mezi tím vydala k portálu i s tím němým týpkem, který portál odblokoval. Ze sabriny jsem cítil podivnou energii. Natáhla tuku k portálu a pak mnou projel šok, který pocházel z její mysli. Bylo to… čisté. V tu chvíli Sabrina zavrtěla hlavou, podlomily se jí polena a dřív než dopadla na asfalt, jsem jí chytil. Vzal jsem jí do náruče a urychleně jsem prošel portálem. Její otec jí zvedl prsty oční víčka a zadíval se jí do očí. "Magické vyčerpání!" pronesl tiše a pak dodal, "ale vůbec netuším z čeho, vždyť přece nekouzlila a ani nevíme, jakou ovládá schopnost."
"Portál je čistý," pronesla nevěřícně Generálka. "To dítě ho a si nepošpinilo, jak jsme si všichni mysleli. Co je se Sabrinou?" zeptala se a mě došlo, že vlastně neviděla, když upadla, protože v nemocnici ještě něco vyřizovala s doktorem. "To zase nemůže chodit? Vždyť má berle!"
Řekl jsem potichu Ticháčkovu odpověď: "Magické vyčerpání"
Nevěřícně se na mě podívala, zkontrolovala si její krásné oči a nakonec pokrčila rameny: "Je to doopravdy zvláštní, ale máte pravdu. Vaše Výsosti, pokud byste nám ji mohl odnést ještě do pokoje a pak už vám konečně dáme po celém dni pokoj."
"Ále…" protáhl jsem, "to přece nestojí za řeč!" Donesl jsem ji do pokoje, kde jsem ji zachumlal do deky v posteli. Políbil jsem ji na čelo a sám jsem šel rovnou do postele. Ještě dřív, než jsem položil hlavu na polštář, jsem usnul.

Další články


Kam dál